Centrální banky poukazují na nízkou inflaci a nízký růst HDP, což je důsledek monetární politiky, která zůstává poměrně rozvolněná. Jejich argumentem je, že snížením úrokových sazeb budou povzbuzovat podnikatelský sektor, aby si půjčoval, a generoval tak úspory pro stávající dlužníky. Zastávají názor, že uspořené finance na nízkých úrocích v půjčkách se vrátí zpátky do ekonomiky, a to buď ve formě dalších investic, nebo ve formě výdajů na spotřebu.
Na co však centrální bankéři rádi zapomínají, je fakt, že pro zájemce o obchodní a spotřebitelskou hypotéku není klíčová nízká úroková sazba. Základní sazba může být nula, jedna, dvě, nebo dokonce pět. A to tak dlouho, dokud firmy budou mít ziskové projekty a budou si půjčovat. Samozřejmě, že existuje bod zlomu, kdy marginální zvýšení úrokové sazby bude mít za následek prudký pokles v zájmu o půjčky.
Další problém může být to, že centrální bankéři často nerozpoznají dopad svých kroků na spotřebitelskou a podnikatelskou důvěru. Mají ve zvyku si myslet, že výkyvy v úrokových sazbách nastanou, protože je ekonomika silná, a to někdy i s rizikem přehřátí. Odmítají si připustit, že je to v návaznosti na skutečnost, že ekonomika oslabuje.
Paradoxem je, že čím více centrální bankéři snižují sazby, tím více se do ekonomiky předává pesimismus a zkreslují se ceny aktiv. Podniky si chtějí půjčit a často jsou ochotny akceptovat i sazbu několika procent, i když základní sazby jsou nulové! Když se sazby snižují, přináší to do ekonomiky více negativismu. Firmy pak tato situace podněcuje k větším obavám a averzi vůči bankám.
Nízké úrokové sazby ztenčují zisky bank, a tím nutí banky účtovat vyšší poplatky, což je regresivní daň vůči spotřebitelům i firmám. Nízké úrokové sazby v půjčkách nepovedou k motivaci spotřebitelů a firem více utrácet. Pro dlužníky budou úrokové náklady pouze marginální záležitostí.
